Rozhovor s bajkerkou Katkou o Toulání 2014

Prvé překvapení které na tebe po startu čekalo?

No tak třeba GPS, kterou jsem nikdy nedržela v ruce (miluju papírovou klasiku :-) a po startu jsem zjistila že s tím přístrojem vůbec neumim zacházet a nevim vlastně kudy mám ject
Dokud jsem před sebou viděla nějaký cyklisty super, ale pak mi nezbylo než se s ní nějak skamarádit s potvůrkou

Co vše jsi si vezla sebou,zapomněla jsi na něco?;-);-)

No kromě spacáku a karimatky téměř nic, návleky na ruce nohy, kartáček na zuby a myslela jsem si že čelovku, ale hned jak se první večer setmělo, zjistila jsem že mi při balení někam zapadla a nemám nic a hlavně nevidim nic

Cesta vedla fantastickou krajinou českého pohraničí.Měla jsi čas vnímat její nádheru,brát z té krásy tolik potřebnou energii ?

Šumavu miluju a vždycky mě nabíjí. Myslela jsem si že ji znám ale při toulání jsem poznala spousty nových krásných míst, které si určitě chci ještě jednou projet. A díky tomu že člověk může jet sám absolutně ničím nerušen, tak to všechno kolem prostě musí vnímat, ať chce nebo ne, když tedy pominu určité chvilky kdy mou mysl zaplavovalo čiré zoufalství a vztek na toho blázna co tu trasu vymyslel a v tu chvíli to byl pro mě jen hajzl za....

Člověk na těchto dlouhých štrekách řeší skutečně jen základní věci.Žije se jen a jen přítomností.Vše ostatní zůstalo kdesi hodně daleko v jakoby v neskutečně cizím, vzdáleném světě..Vše ostatní je nepodstatné,nedůležité.Člověk se často vydává na cestu do svého nitra,ke své Duši.Hodně velkou část cesty jsi putovala zcela sama.Měla jsi čas na svoji Duši?

Bylo to naprosto neuvěřitelný, tělo možná vyčerpaný ale hlava naprosto vyčištěná. Já se na toulání těšila přesně z tohohle důvodu, člověk si projde snad vše co má v hlavě, z problémů se najednou stanou vlastně takový malý věci, které se buď vyřeší sami nebo vlastně ani nestojí za to aby jim člověk věnoval svou energii a čas. Mé heslo je nikdy nelituj toho co jsi udělal ale jen toho co jsi neudělal. Takže se moc nevracím zpět jestli to či ono bylo dobře nebo špatně a spíš jsem přemýšlela o tom co do budoucna udělat chci. Takže ano, určitě jsem měla čas na svou duši

Hlavní prim na těchto závodech hraje psyché. Člověk to musí mít v hlavě srovnané aby to v případě krize nezabalil. V cíli ho nečekaj zástupy diváků,medaile,na startu nedostal žádné lístečky na grátis párek s hořčicí a pivo.Co tě hnalo při depresích kupředu,co tě motivovalo pokračovat v tom utrpení kromě toho ,že na Valdiho podáš trestní oznámení?

Ke všemu co dělám potřebuju mít nějakej cíl, ten cíl je jen pro mě a baví mě překonávat svoje hranice. A tady byl cíl jasnej, prostě dojet do cíle J. Pro mě to bylo něco nového a bavilo mě to. Diváky nepotřebuju, dělám to pro sebe a svůj pocit. Při toulání jsem měla jen jednu obrovskou krizi kdy se mi chtělo na to vykašlat a to bylo poslední den. Věděla jsem že jsem už kousek od cíle, po ránu už jsem začínala mít takovej ten blaženej pocit že jsem tam skoro za chvilku ale do cesty se mi pořád stavěli nějaké kopce, některé i několikrát (třeba Javor), bylo vedro k padnutí a já neměla vodu. A do cíle už třeba jen 70km které ale vůbec neubývali, přišlo mi že spíš přibývají. Trošku jsem si zanadávala, chvilkama i hodně nahlas a hodně sprostě ale každým dalším ujetým kilometrem to bylo lepší a lepší a pak prostě cíl J. A když jsem dojížděla už po místech mě dobře známých tak už jsem se vlastně těšila napříště Bylo vůbec takové místo kde jsi si řekla a dost končim, k čemu to všechno. Ne, to jsem prostě musela a hlavně chtěla dát

Prvé slovo, které by jsi Valdimu řekla,kdyby jsi ho potkala na zřícenině hradu Hus.

Ty hajzle jeden si se asi zbláznil ne!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ten závod zanechá v každém člověku hlubokou stopu.Někdo je v cíli rozhodnut nikdy více podobnou kravinu neabsolvovat,jiný časem změní rozhodnutí a další rok jde do toho znova,další je v cíli přes prožité utrpení nadšený a rozhodnutý že u toho za rok prostě nemůže chybět.Katko ty patříš do té poslední skupiny. Prosim Tě, co na to manžel,přítel,děti ? Nemají tě tak trochu za cvoka? Máš vůbec motivaci ject závody tipu Král Šumavy a spol?

Všichni okolo mě mě mají tak trochu za blázna a exota . Mám 16tiletou dceru, která sice říká že jsem cvok, ale myslím že je tak trošku po mě a jednou třeba ... A přítele nemám. Závody mě nelákají, nejezdím nic jen krále šumavy ale vůbec ne proto že bych třeba chtěla závodit - to ani neumim. Prostě jen bydlím v Klatovech, tady je start, úžasná atmosféra, spousty známých a kamarádů a projíždím místa která většinou brázdím sama v naprostém tichu a tohle je zkušenost, přesně pozoruju ty lidi co po trati nadávají, vztekají se, někteří vzdávají, prostě různé tváře, různé příběhy. A já si prostě jen objedu trasu a chvilkama se i bavim

V Čechách se moc takových závodů jako je Toulání Šumavou nejezdí.Nejdelší a komerčně nejznámější je 1000 miles adventure.Kdy ;-)

Třeba příští rok

Také na tebe vím,že ráda jezdíš na Balkán.Je něco co tvé cesty po polodivokém Balkáně a Toulání Šumavou mají společného ?

No úplně nevim jestli se to dá srovnávat. Snad jen očekávání z něčeho nového a možná pocit svobody? Při toulání byl jasně danej cíl, na Balkáně si ten cíl určuju sama podle toho co chci a nechci vidět nebo poznat. Toulání je o přírodě, cesta po balkáně spíš o kultuře a mentalitě místních. O uvědomnění si, že nemá smysl se pořád za něčím hnát, že člověku stačí k životu strašně málo a že si není vůbec na co stěžovat. Takže ta poslední věta tyhle dvě věci vlastně taky spojuje