Report: Toulání nejen Šumavou (2024) - zážitky Petra Zdvořáka

Ani letos jsem nevynechal a už po čtvrté se zúčastnil extrémního non-stop závodu na horských kolech. A jako obvykle jsem se těšil jak malý kluk na ježíška, co za dobrodružství následující dny přinesou. Trasa slibovala být jezdivá, méně kopcovitá, byla naplánována durch Českem až do Moravského Krumlova, kde jsme to teprve měli ohnout na západ a až po takovém delším 550 km rozjetí se zakousnout do Šumavských hor. Ačkoliv zdraví letos opět trochu pokulhávalo, cítil jsem se být celkem ve formě a s vidinou rychlejší trasy jsem si předsevzal, že toulání letos pojmu více závodně a půjdu do toho naplno. Udělal jsem i pár drobných úprav a zlepšováků ve výbavě, přibalil jsem dvě větší powerbanky, abych zcela eliminoval dobíjení ze zásuvky. Také jsem si předsevzal méně žrát – jeden z mých nešvarů. Dost často se nechávám zlákat, jakmile kolem zavoní nějaká grilovaná klobáska nebo jiné teplé papání. Letos zkrátka budu závodit a co nejméně se zdržovat. Vždyť vlastního paliva mám pod kůží bohaté zásoby, tak ať z něj tělo čerpá. Jen výběr oblečení mi dělal trochu potíže. Počasí mělo být chladné, mokré… ale i s tím jsem si nakonec poradil a mohlo se vyrazit.

Zázemí závodu bylo letos umístěno v kempu v malé pošumavské obci Žihobce. Docela příjemné místo. Dorazili jsme se ženou a naším prckem v dostatečném předstihu, a tak byl čas se řádně připravit, vše dvakrát – třikrát zkontrolovat a vypěstovat si trochu té předstartovní nervozity.

11.6.2024 v 17:00 startuje 11.ročník Toulání Šumavou. Rozřazovací kopec čeká hned za startem. Čelo – tedy největší chrti – mizí z dohledu téměř okamžitě. Na tyhle postartovní sprinty nějak nejsem, zvlášť když máme před sebou 700km v sedle. Uklidňuji se tedy, jedu svým vlažným tempem a kochám se zdejší nádhernou krajinou Pošumaví pod oblačnou oblohou.

Ještě než se vyšplhám na Damíč, kde táhlé stoupání končí, jsem sám. Startovní pole se rozpadlo na jednotlivce a malinké skupinky. Snad za to může i nižší letošní účast. Projíždím Soběšice, obec dobře známou díky dřívějším pracovním povinnostem, a vzpomínám. V dalším táhlém stoupání po silnici za Zvonotoky dojíždím jednoho závodníka na grevlu. Jede docela pilu – rychleji, než by mi bylo milo, ale i tak se nechávám strhnout a kus jedeme spolu. Ondra je na Toulání – a vůbec na závodech tohoto typu nováček. Zdá se, že mou společnost vítá, tak kus šlapem spolu a když to jde, kecáme.

Trasa se houpe Strakonickem nahoru a dolu a nabízí krásné výhledy. Některé lesní cesty jsou trochu rozbahněné, některé dokonce rozježděné od lesáků. Občas se přistihnu, že se do technických rozbahněných sjezdů pouštím rychleji, než je zdrávo. Po dvaatřiceti kilometrech přijíždíme do vesnice s nejslavnějším JZD v republice. Hoštice, ale nezastavujeme, máme zpoždění… Hospoda u Miluny už je stejně zavřená, jen krámek se suvenýry má otevřeno a za hradbou Družstva načuhuje stará Škopková v nadživotní velikosti.

O kus dál, u kostelíku Dobrá voda, doplňujeme vodu ze studánky a mažeme dál. Večer se prohlubuje. Za Dunovicemi koukám, že se Ondra někde zasekl. Jedeme závod, a tak na něj samozřejmě nečekám. Třeba zastavil na svačinu, nebo má nějaký defekt. Třeba mě někde dojede. Do konce závodu se už ale nepotkáme. Až později jsem, se dozvěděl, že měl snad nějakou poruchu a skončil.

Profrčím rovinatou krajinou kolem slavných rybníků u Sudoměře – tam, kde Žižka tak slavně utopil křižáky v blátě vypuštěného rybníka. Také se tu vypíná jeho mohutná kamenná mohyla. Když pak stoupám z Putimi zpět do kopců a lesů, slunce zapadá. Písecké hory a stoupání na jejich nejvyšší vrchol Velký Mehelník je už noční záležitost. Kdysi jsem se tu na kole sám toulal. Byla to jednorázová záležitost, a tak mě překvapuje, jak i teď po tmě většinu míst poznávám. Jsem už ale dost unavený a nepozorný. V navigaci mám trať vyznačenou černě, některé cesty jsou kreslené tmavě fialovou. Navíc mám ztlumený jas displeje. Než mi dojde, že ta šipka na displeji běží po fialové a ne po černé, udělám si hezký skoro 2km kufr. Sjezd do Písku z "hor" také stojí za to. Trasa vede po cestičkách a trailech, které v mapě ani nejsou a co chvíli se musím vracet.

Konečně Písek. Malinko uhnu z trati a zajedu si na benzínku trochu se občerstvit. Je přesně půlnoc a paní pumpařka musí uzavřít účetnictví. Asi dvacet minut se prý nedostane do pokladny, ale je ochotná. Bagetu a kolu mi prodá bez čekání – prý si to zadá do systému později.

Den 2.

Projíždím historickým centrem města. Strážníci kárají jednoho z toulalů, že vjel do jednosměrky, protože mu blbne navigace. Za nejstarším mostem v Česku čeká Jíťa a fotí. Ještě s jedním závodníkem minu tradiční sochy z písku v Písku, průjezd po nočním nábřeží a za chvilku jsem z města venku. Dál to ženu pěkných pár km po rovinaté cyklostezce podél břehu řeky Otavy. Jenže cyklostezka se brzy mění v úzkou pěšinu a ta stoupá do prudkého svahu. Kameny a kořeny… Po zelené značce cestičkami a klikatými cestami převážně zarostlými, sem tam padlý strom, se pomalu ubírám lesem. Světýlka dvou toulalů jsem nechal kdesi za sebou.

Konečně se vymotávám z obtížného terénu. Jsem v jakési letargii, ženu se co to jde nocí a nějak mi přestává ukládat paměť. Většinou si trasu dobře pamatuji, ale následujících asi 40 km mám dost zastřené. Pamatuji si přejezd opuštěného podolského mostu a pak jen zas cesty a lesy.

Další větší město je Milevsko. Když ho opouštím, pomalu se začíná rozednívat. Přestanice, Chyšky. Teprve tady se mi paměť trochu zaostřuje. A přichází velká krize. Nevyspání a únava. V lese si musím na chvilku sednout na hromadu klád a něco zakousnout. Pak přichází obávaný výšlp na Javorovou skálu. Rychlý sjezd přes jediný středočeský lyžařský areál Monínec a zase další brutální stoupání – alespoň se trochu projdu. Pak už to docela frčí. Borotín, Chotoviny. A to je konec prvního, 166km dlouhého úseku a CP1. Hlásím svou polohu a při kontrole průběžného pořadí zjišťuji, že jsem tu teprve osmý. Bomba! Krize mizí, závodní naladění je zpět. Nejdříve se ale musím posilnit a mířím do konzumu na snídani. Než zbaštím jogurt a pár koblih, předjede mě několik toulalů. Sedím na lavičce, bezmocně to pozoruji a hltám jak Otesánek. Trochu zklamání, ale nehodlám se vzdát. Skáču na kolo a buším do pedálů co to jde. Brzy dojíždím Zdendu Šnejdara a jedeme střídavě spolu Táborskou krajinou. Nejsou to žádné velké kopce, přesto zarostlý terén dává zabrat. Zejména podmáčené louky. Ty Zdendovi moc nechutnají, a tak mu ujíždím. Musím se přiznat - kdyby nejeli toulalové před námi, asi bych se těžko orientoval. Po vyjeté stopě je to o dost lehčí.

Následující kilometry mám v paměti opět dost rozostřené. Teprve výstup na Vrchol Svidník mi v hlavě utkvěl. Na chvíli se taky oteplilo – skoro 20 stupňů, a tak se i potím. Černovice profrčím a hrnu to přes lesy převážně zpevněnými cestami až do Kamenice nad Lipou. Trasa mě přivádí přímo před bránu místního pivovaru. Je čas oběda, jde se baštit. No jo, jenomže zas takový hlad nemám. Polévka a slabší pivko bude stačit. Za chvíli přijíždí i Zdenda. Jsem ale hotov dřív než on a nečekám, šlapu dál.

Opět to vede přes lesy, většinou zpevněné cesty a utahaná stoupán. To je známá tvář vysočiny. Vůbec nejsem svěží a moc mi to nejede. Počátky projedu bez zastavení, neprojíždím tudy na kole poprvé, vzpomínky se vynořují. Z počátků je přichystáno docela výživné stoupání přes lázně sv. Kateřina. Doplnil bych si vodu, ale z pramene ani kapka. Ploužím se dál převážně tlačmo až k vrcholu Lísek, kde vstupuji na území Moravy.

Ve vsi Horní Ves zkoumám, jestli tu není nějaký obchod. Je, ale zavřený. Tenčí se mi zásoby sil i vody. A začíná táhlé náročné stoupání do kopců Javořické vrchoviny – jak jinak než na nejvyšší vrchol – prakticky pořád po žluté turistické. Opět si trochu krizím jednu takovou krizi, ale odhodlaně postupuji přes lesy a kopce. Většinou jsou cesty jezdivé, jen sem tam technický úsek, výjimečně nejetelný – zrovna kolem zříceniny hradu Janštejn se trochu prodírám.

Vydatný pramen studánka Páně mě zachránil. Plním téměř prázdné bidony a i nálada se malinko lepší. Pár set metrů a jsem na vrcholu Javořice 837 m.n.m. Kousek pod vysílačem je luxusní přístřešek s útulnou. Tady by se spalo… Jenomže je ještě brzy, takže si dám jen svačinu a mažu dál. Rychlý sjezd, průjezd kolem Pařezitého rybníka je zajímavý – chvíli prales a močály, chvíli široká upravená cesta, lavičky, pláže, dětská hřiště… Někde v těch místech mě také dojel Zdenda ještě s jedním závodníkem. A oba mi brzy ukázali záda.

Vážně už mi to moc nešlape. Výjezd k hradu Roštejn je zase trochu boj a tlačenka, pár kilometrů za hradem je ale oáza. Samoobslužný lesní bar. Tak na tohle místo jsem se těšil. Nejde na chvíli nezastavit a neosvěžit se. Ještě s jedním závodníkem si tu dáme do trumpety a pár minut orazíme. Dál mě trasa přivádí do většího města Třešť – na dlouhou dobu poslední možnost nákupu. Mám teď ale všeho dost, tak nestavím. Projedu město a pouštím se do stoupání nejdříve dlouhou dubovou alejí, pak lesem kolem vrchu Špičák – naštěstí není zdaleka tak vysoký jako ten Šumavský. Cesty jsou teď široké, většinou zpevněné a docela to jede, jenomže večer se snáší na kraj, únava roste a síly dochází. Padá na mě těžká krize a ač do západu slunce ještě dobrá půlhodinka zbývá, začínám se rozhlížet, kde bych hlavu sklonil. U loveckého zámečku Aleje to vhodné není. O kus dál v lese nacházím malý odemčený seník. Vypadá to dobře, odkládám kolo a s jídlem usedám na pařez, když tu najednou štíp, štíp, štíp… Vyrojily se kolem mě miliardy drobných mochniček a štipijó a šťorajó… Rychle zhltnu pytlík instantní bašty odsud co mi zbytky sil stačí. A to jsem se tak těšil na klidnou večeři.

Světlo ubývá a krize se snad ještě prohlubuje. Celou myslí se upínám k rozhledně Mařenka. Tam už jsem také v minulosti byl a vím, že by se tam dalo přespat, jenomže je to ještě dlouhých 10 km a člověk nikdy neví… V půl jedenácté, už za úplné tmy konečně dospívám k vrcholu. Ustýlám si na tvrdé podlaze v betonové podsadě rozhledny a jdu hned na kutě. Noční manévry vojenského letectva vyřeším špunty do uší. Ještě než usnu, dorazí sem postupně dva páry toulalů, ale moc nezdržují a jedou dál, ač místa je tu dost. Nevadí. Brzy usínám a to s vědomím, že jsem právě překonal svůj osobní rekord. Na jeden zátah jsem na horském kole ujel během necelých 30. hodin skoro 320km.

Den 3.

Vstávám docela brzy, ještě před třetí hodinou, rychle balím a pouštím se znovu na cestu. Moc dobře se mi nespalo a cítím se jak vyžvýkaná žvýkačka. Zadek bolí jako čert. Manévruju v sedle, abych našel tu správnou polohu. Projíždím přitom vlažným tempem mírně zvlněnou krajinou, chvíli les, chvíli pole a louky. Začíná se rozednívat.

Konečně, Moravské Budějovice – nejvzdálenější bod celého závodu a také CP2. Chladným šerem se line sladká vůně z nějaké pekárny, až mi tečou sliny. Mám ale smůlu. Jsou sotva 4 hodiny ráno, obchody, zavřené, prodavači spinkají. Na náměstí zhltnu poslední zbytek svých skromných zásob, pošlu údaje o své poloze a valim dál. Rychlý průjezd hystorickým centrem, pak se krajina rovná, lesy jsou skromné, lány polí naopak širé. Jsem na jižní Moravě. Trasa se ale stáčí k jihozápadu a pomalu se tak začínám vracet k cíli a k domovu. To mě trochu povzbuzuje – jo a taky jsem před sebou zahlédl červenou blikačku. Takhle po ránu to nebude nikdo jiný, než toulal. Konečně nějaké povzbuzení. Snažím se ho dohnat. Za chvíli vidím pod mohutným stromem odpočívadlo se stolkem. Rosa je jen na lavičkách, stůl je suchý. Tady spal. Slunce zrovna vychází v mlžném oparu a teploměr mi ukazuje necelých 5 stupňů. Vůbec mu tu noc tady nezávidím. Dobře, že jsem spal na Mařence – na té rozhledně samozřejmě – tam bylo stupňů 9.

Jedu na plné pecky a za chvíli toulala dojíždím. Mineme přitom u rekreačních chatek druhého spáče, který zrovna vstává – Radek Jahoda. Jedeme střídavě spolu, občas prohodíme pár slov. Mám už hrozný hlad. Konzum je tady na Moravě v každé druhé vsi, což je super, ale všechny jsou ještě zavřené. Těsně před Dešnou se navíc propadáme hned o dvě místa, když nás předjíždí Tomáš a Klára Novotných. Chtěl bych se jich držet, ale nekompromisně mi ukazují záda a mizí v dálce. Nemůžu s tím vůbec nic dělat. V Písečné už je alespoň otevřený obchod. Na schodech před krámem sedíme a ládujeme se jak nezavření. Pak cpu ještě bagety a nevím co všechno do batohu. Nebudu nikde stavět. Když mi to nejede rychle, musím jet pořád a nezastavovat, proto si dělám zásoby.

Za chvilku jsem sám. Jak zdolat vysoký ohradník na pastvině? Kolo přehodím, sám podlezu… Trase se houpe při samých hranicích naší vlasti skrz Slavonice, známou vesničku Maříž. Najednou mě dojíždí Radek Jahoda. Ani jeho se moc dlouho neudržím, ale přeci jen jsem se trochu rozjel a zvyšuji tempo. Třeba ho někde docvaknu.

Opouštím Moravu a otevírá se mi brána České Kanady. Trasa je tu více technická, ale o dost záživnější, krajina kolem nádherná, lesy, kopce, skalky... Jsem rád, že nás sem Standa zavedl. Škoda jen, že si to nemůžu naplno vychutnat. Zadek mám už na hadry a hlavu od únavy tak vygumovanou, že nejsem ani na třetí pokus schopný přečíst velký nápis na nástěnce. Písmenka vidím, ale mozek si je nedokáže poskládat a čtu nesmyslné zkomoleniny. Než se mi to podaří, jsem už pryč. Za vsí musím na chvilku zastavit. Opravdu vidím telekomunikační vysílač maskovaný jako strom? není to nějaký přelud?

Pod hradem Landštejn Potkávám Jíťu, povzbuzuje tu závodníky a fotí. Taky se dozvídám, Že Radek je kousek předemnou. Ve Starém městě míjím dva závodníky, co si šli nakoupit do krámu. Nestavím, nečekám a jedu pořád a pořád. V Nové Bystřici mraky vyhrožují bouřkou, otevřené hospůdky lákají na teplý oběd. Nenechám se zastrašit ani odloudit. O kus dál jen rychle polknu bagetu, protáhnu nohy a jedu a jedu.

Trasa se stáčí při hranici k jihu. Kopce zmizely. To už musí být Třeboňsko. Letím skrz lesy po rovných asfaltkách a polykám Kilometry. Jenomže současně s tím i exponenciálně narůstá únava. Nohy se celkem točí, zato hlava nějak ztrácí signál a hrozí, že se brzy vypne úplně. Úž je to vážně kritické. Musím na chvilku zastavit, sednout si na lavičku a zavřít oči. Očekávám, že hned usnu, ale to se neděje. Naopak. Navíc tu do mě pere slunce a začínám se péct. Docela nezvyk – teplota byla přes den pořád kolem patnácti – šestnácti, prakticky celou cestu jsem nesundal dlouhé rukávy. Možná jsem se jen potřeboval prohřát. Každopádně po deseti minutách se krize rozplývá. Celou myslí se upínám ke konci třetího úseku, ke kterému zbývá už jen pár km.

Konečně v podvečer přijíždím na CP3, který se nachází v dobře známém Zevlově mlýně v Nových Hradech. K mému překvapení jsem tady potkal i Tomáše s Klárou, sice už se chystají k odjezdu ale to nevadí. Radek tu prý také před chvílí byl. Nejsem na tom tedy zas tak špatně. Teď ale už vážně potřebuju pauzu a taky pořádný jídlo. Až naberu energii, třeba to zase pojede.

O hodinu a půl později, po dvou chodech a dvou pivech se pouštím do čtvrtého úseku závodu. V nedalekém kempu vidím u ohniště chlapíka v cyklistickém. V domnění, že je to toulal, co tu bude nocovat, na něj volám. Je to ale osamělý cestovatel. Prohodíme pár slov a začíná pršet. On si běží zapnout stan a schovává se pod přístřešek, já stojím opodál na dešti a je mi to úplně jedno. Ještě chvíli popovídám a pak odjíždím jakoby nic. Zajímavý rozdíl k zamyšlení. Proč? Já ani nevím – asi to dělá ta extrémní cyklistika.

Sotva jsem vjel do Novohradských hor, vypíná se přede mnou kopec jak kráva. První tisícovka na trase Vysoká je opravdu vysoká. Stoupání je to převážně asfaltové, ale výživné a neskutečně táhlé. K jeho zdolání jsem se rozhodl použít tlačingovou metodu – spíš jsem tedy neměl na vybranou vzhledem k nedostatku fyzických sil. No a jak tak pomalu stoupám hlubokým lesem, začíná ubývat světlo. Pomalu se rozhlížím, kde bych hlavu složil, ale kde nic tu nic. Po dešti všude mokro, přístřešek žádný. U cesty se objevuje zánovní posed. Je čistý a vevnitř celý čalouněný. Jenomže jak známo, posed je úzký a v poloze skrčence se člověk moc dobře nevyspí.

Na vrcholu Vysoké jsem skoro za tmy. Je tu skalnatý masiv. Přelézám ho sem a tam za svitu čelovky a hledám nějaký převis, pod který by se dalo lehnout, ale nic. Nakonec jsem našel suché rovné místo v hrabance opodál. Podle předpovědi by už také pršet nemělo, a tak to prostě risknu pod širákem. Dál rozhodně nepojedu, jsem hrozně unavený a dobře vím, že někde v údolí by byla v noci pěkná kosa. Mám za dnešek ujeto 203 km a celkem jsem z trasy odkrojil 509km. Že bych zítra tu poslední dvoustovku doklepnul? No nevím – 200km po Šumavě není 200km na jižní Moravě…

Zalézám do spacáku a najednou vidím v korunách stromů záblesky. Dokonce i nějaké hlasy jsem zaslechl. Asi se sem šplhají další toulalové. Než se ale dohrabou na vrchol, jsem už dávno tuhý. Kdo to byl se nedozví – možná se mi to dokonce jen zdálo.

Den 4.

V noci jsem nezmokl, a tak jsem si trochu pospal. Když sedám do sedla, už se rozednívá. Teď mě čekají celé Novohradské hory a hned na úvod technický sjezd. Je to jízda nahoru a dolu, nahoru a dolu nádhernou lesnatou Krajinou, turistickým ruchem zatím nezkaženou. Na samotě Žofín uprostřed lesů mě zastihlo úžasné svítání. Nebe se barví a nad lučinou se v chladném vzduchu vznáší mlžný opar.

U silnice v Leopoldově si dávám menší předsnídani, čímž likviduji poslední zbytky zásob, a postupuji pomalu ale vytrvale dál až do prvního dnešního sídla civilizace v Dolním Dvořišti. Na autobusových zastávkách je rušno, děti míří do škol a já na benzínku na pořádnou snídani. Pak ještě udělám nákup v nedaleké sámošce a jsem připraven a odhodlán jet celý den bez jakékoliv přestávky. Jde se na to!

Trasa se houpe Pošumavským příhraničím až do Studánek. Tady začíná vydatné stoupání a ta pravá Šumava. Nejsem sice moc svěží, ale odhodlání mi nechybí. Když nemůžu šlapat, svižně tlačím. Slunce už také docela hřeje. Výstup na Vítkův kámen dává zabrat a agresivní řidiči také moc nepomáhají. Jeden a půl metru odstup? Jeden a půl centimetru přece bohatě stačí. Pak ale parádní rychlé svezení až k západnímu pobřeží Lipna. V přístřešku si dám rychlou polední bagetu, protáhnu nohy, promáznu sedací partie a už jsem zase na cestě.

Drobný zádrhel nastává v Nové Peci. Cesta je uzavřena a dělníci ji střeží. S prosbou o projetí jsem nekompromisně vyhnán a ještě dostanu vynadáno. To snad nebylo nutné. Později jsem se dozvěděl, že někdo z kolegů jedoucích přede mnou se tu choval trochu neurvale pracovníkům rozladil struny. Volám tedy pořadatelům a nezbývá než využít kilometrovou objížďku přes nově budované parcely. Cesta ještě ani není na mapě, ale povedlo se mi ji najít.

Pak to zase hezky odsýpá údolím Jezerního potoka a Hučiny přes osadu Jelení, Stožec. U Haidmuhle nakouknu na skok k sousedům. Tady je mi to nějaké povědomé. Vzpomínám na minulý ročník Toulání a vychutnávám si nádhernou Šumavu. Ve Strážném naopak veškerý dojem kazí spousta vietnamských krámků s všelijakou veteší. Jiné krámky lákají koupit si něco na zub a odpočinout si. Nedám se zlomit a nestavím. Nemyslím, nepředstavuji si, prostě šlapu.

Při krušném stoupání na Bučinu si krizím jednu takovou krizi a vůbec mi není hej. Většinou to tlačím. Naopak asfaltový sjezd do Kvildy je za odměnu. Je už ale večer a ochlazuje se. Musím se přiobléknout. Kvilda tradičně plná turistů praská ve švech. Tady už bych si přeci jen něco k jídlu koupil. Mám ale smůlu. Jediný zdejší krámek je zavřený.

Neklesám na mysli, cíl se blíží. Pár odpočinkových kilometrů silnicí a pak zase do hlubokých lesů. Trochu se při tom potýkám s párem elektrokolistů. Do kopce mě vždy předjedou, z kopce je zase dojedu a trochu mě zdržují. Tak se to několikrát opakuje, až se mi konečně podaří je předjet a setřást. Pak se les na chvilku rozestupuje a přijíždím do vesničky Nicov. Celkem nic tu opravdu není, až na autobusovou zastávku a vzpomínku na moji první noc při bikepackingu. Nějak mě to nabíjí pozitivní energií a roztáčí nohy jak čerstvě po startu. Čas od času se ohlédnu, jestli mě někdo nedohání, a šlapu nadoraz.

Závěrečné kilometry vedou po žluté turistické. Je to rychlý sjezd dolů ze Šumavy, navíc dost technický a blátivý. Řítím se tím marastem jak smyslů zbavený, kolo se smýká blátem… až si říkám, co to blbnu. Pak ještě jeden nepříjemný výjezd ze Strašína na Věštín a poslední divoký technický sjezd už za šera do Žihobců. V půl desáté, po 706 kilometrech jsem v cíli. Na trase jsem strávil 76 hodin, 25 minut a vyjel si tak svůj nejlepší výsledek z extrémních non-stop závodů, které jsem doteď jel. Krásné 12. místo. Teď už zbývá jen ze sebe smýt čtyřdenní špínu, postavit stan, něco sníst, posedět s ostatními toulaly a pak do hajan.

   Letošní Toulání Šumavou bylo netradiční – zavedlo nás až na okraj jižní Moravy. Bylo také ve znamení chladného počasí a rychlé trasy. Trať byla navíc pestrá a vystřídaly se na ní snad všechny typy kopců a povrchů. Přesně tak to mám rád. Přesto mi ale i teď s odstupem času připadá, že zážitek ze závodu nebyl tak hluboký jako v minulých ročnících. Snad to bylo tím tempem. Moc jsem nespal, nejedl, nezastavoval. Jel jsem na plné pecky, závodil, a nestíhal tak vstřebávat všechny dojmy a zážitky, jak to obvykle umím. Snad to za rok zlepším, aniž bych musel zpomalit.